Historie značky Arturo Fuente

Počátek 20. století byl obdobím optimismu a nadšení. Nadšení v Americe nemělo konce a panovala všeobecná představa, že následujících sto let bude tou nejúžasnější dobou americké historie. Populace Spojených států dosahovala sedmdesáti devíti milionů obyvatel a téměř všichni byli imigranti nebo potomci imigrantů. Země byla stále otevřena dalším a dalším přistěhovalcům a lákala je na splnění svého snu. Přicházeli ze všech koutů světa: z Ruska, z Itálie, ale i z mnohem bližších zemí, jako je Mexiko nebo karibská oblast. Byl mezi nimi i jeden výjimečný přistěhovalec z Kuby. V roce 1902 přijíždí do Ameriky čtrnáctiletý chlapec a vstupuje na severoamerický kontinent v Key West na Floridě. Cestuje za svými bratry a sestrou, kteří přijeli do Ameriky již před dvěma lety a usídlili se v Tampě. Jeho jméno je Arturo Fuente.

Arturo Fuente se narodil 18. listopadu 1887 v Güines, v provincii La Habana na Kubě. Mladý Arturo přijíždí do Ameriky bez jediného dolaru v kapse, ale zato s velkým snem a netuší, co mu zde osud přinese. Přijíždí do Tampy a zabydluje se v živé, ojedinělé čtvrti známé jako Ybor City. Ybor City založil španělský obchodník Vincent Martínez Ybor v roce 1885, kdy tabákový boom v Tampě a jejím okolí vrcholil.

Ybor City se velice rychle stává multikulturním a mnohonárodnostním místem, kam přichází mnoho imigrantů za vidinou toho, že zlepší život svůj a svých rodin. A právě tato oblast a místní lidé ještě více podnítili v Arturovi jeho sny o vlastním tabákovém podniku. Bylo mu právě 24 let, když založil svoji první firmu na výrobu doutníků. Arturo Fuente Company vznikla v roce 1912 a vyráběla prémiové, ručně balené doutníky za použití kubánského tabáku. Po deseti letech působení měla Arturo Fuente Company již pět set zaměstnanců. Sen mladého chudého imigranta se stával pomalu realitou. 

Přichází však rok 1924, kdy mladého Artura Fuenteho na obchodní cestě na Kubě za nákupem tabáku zastihnou zdrcující zprávy z domova. Jeho podnik v Ybor City vyhořel do základů. V tu chvíli přichází o vše, co doposud vybudoval. Zdálo se, že jeho životní sen o vybudování rodinné doutníkové společnosti právě skončil. A bude trvat dalších dvacet let, než semínko bude jeho snu opět zaseto. 

Mezitím se však rodina Fuentových rozrůstá. V roce 1931 se Arturovi a jeho manželce Cristině narodí první syn Arturo Oscar Fuente a v roce 1935 syn druhý, Carlos Arturo Fuente. V tu chvíli nikdo neměl ani ponětí o tom, že právě druhorozený Carlos jednou převezme rodinný podnik a přivede ho na absolutní vrchol v oboru. V roce 1946, více jak 22 let po požáru, který zničil vše, co Arturo Fuente doposud vybudoval, se ve věku 58 let snaží opět postavit svůj sen na nohy. Začíná znovu a zakládá Arturo Fuente Cigar Factory. Tentokrát však jen v zadní části svého domu v Tampě. Moc prostoru nemají. Pracují zde všichni členové rodiny, chodí pomáhat i přátelé a sousedi. Přicházeli vždy po práci, a po večerech společně s Arturem a jeho rodinou balili ručně doutníky. Cristina všem vařila večeře a žili zde jako jedna velká rodina. Pracovalo se tu od šesti hodin od rána do půlnoci každý den. Arturo Fuente byl skromný muž a stejně skromně vedl i svůj podnik. Nabízel a prodával doutníky jen v Tampě a pouze za hotovost. Pokud někdo projevil zájem, mohl přijít v jakoukoli denní i noční hodinu a Arturo mu doutníky rád prodal. 

Životní překážky provázely, stejně jako otce, i syna Carlose, a to již ve velice útlém věku. Když dosáhl dvanácti let, dostal infekční dětskou obrnu a zůstal paralyzován od pasu níže. Strávil dlouhý čas v nemocnici. Tam za ním docházel každý den jeho otec a stále mladého Carlose přesvědčoval, že se vše spraví a že zase bude chodit. Po mnoha a mnoha rehabilitacích a měsících strávených v nemocnici se mladý Fuente opět začínal učit chodit. Trvalo téměř tři roky, než se mohl normálně projít jako dříve. Během teenagerovských let byl Carlos stejný jako jakýkoli jiný kluk jeho věku. Jen s jediným rozdílem – každý den, když přišli ze školy, museli se svým bratrem každý ubalit padesát doutníků, než si mohli jít hrát nebo dělat domácí úkoly. Velice si to užívali, přestože to pro rodinu nebyly lehké časy. 

V roce 1953 se mladý Carlos Fuente žení a bere si svou lásku z dětských let Annu Lopezovou. Teprve osmnáctiletý mladík začíná budovat svou vlastní rodinu. Podnik jeho otce jen tak tak uživil jeho a jeho manželku, a tak se mladý Carlos musel poohlédnout po nějaké jiné práci. Začal pracovat u svého tchána, který vlastnil malou pekárnu. Málokdo však tušil, že tento mladý člověk, který v noci peče housky, brzy změní celý doutníkový svět. Roku 1954 se Anně a Carlosovi narodí jejich první syn Carlos Fuente Jr., zvaný Carlito. Stejně jako jeho děd Arturo a otec Carlos, i mladý Carlito měl tabák v krvi. V roce 1956 Arturo ve věku šedesáti osmi let nabídl synu Carlosovi, že po něm může doutníkovou fabriku převzít. Byl to totiž právě mladší syn Carlos, kdo byl otci stále po boku a pomáhal s výrobou. Bratr Arturo o převzetí neprojevil zájem. Carlos tedy souhlasil, ale měl podmínku, že vše musí proběhnout zcela legálně, a tak se dohodli na odkupu bratrova podílu za jeden americký dolar. Ve věku dvaceti jedna let Carlos Fuente opouští práci pekaře a plně se věnuje rodinnému obchodu s doutníky. Začátky nebyly lehké, protože pracoval jen za padesát procent svého platu, ale neměl ani zdání, co vše mu budoucnost přinese. Jak ovlivní celý doutníkový svět. Carlos chtěl do obchodu přinést něco nového – vždyť jeho otec stále prodával jen v Tampě a za hotovost. Carlos se rozhodl oslovit i obchody mimo Tampu a nabídnout jim nákup na splatnost. Uvědomoval si, že jejich společnost musí růst, musí oslovovat nové trhy, a tak první město, kam se vydal, bylo Miami. Zde nachází svého prvního distributora. Vše začínalo fungovat a rodinný obchod se rozrůstal. Bohužel v roce 1959 dochází na Kubě k revoluci a k moci se dostává Fidel Castro. Nikdo neměl ani tušení, jaký dopad to bude mít na americké tabákové společnosti, které byly závislé na dodávkách tabáku právě z Kuby. Několik dalších let zásobování tabákem i nadále pokračovalo a v roce 1962 Carlos Fuente navštívil Kubu. Začalo se proslýchat, že Spojené státy uvalí absolutní embargo na import jakéhokoli zboží z Kuby. Carlos se tedy rozhodl pro odvážný krok. Bez vědomí svého otce, a aniž věděl, jak to vše zaplatí, skoupil všechny zásoby tabáku, které byly v tu chvíli na Kubě k dispozici. Díky tomuto odvážnému kroku měli dostatečnou zásobou na další tři roky produkce. 

Carlos se svým otcem museli hledat nové druhy tabáku a nové blendy do svých doutníků. Zkoušeli mnoho tabáků z mnoha různých zemí, ale stále nenašli, co hledali. Až jednou narazili na blend, o kterém věděli, že je ten pravý. Jmenoval se Flor de Orlando, a přestože v něm nebyla ani špetka kubánského tabáku, měl obrovský úspěch. Výroba se stále rozšiřovala, prodej se rozrůstal, bohužel docházelo místo. Nebylo se již kam rozšiřovat ve výrobě. Carlos byl tak nucen zabrat další kus maminčina domu, a to obývací pokoj a jídelnu. Každé ráno, než začali pracovat, museli vše z jídelny a obývacího pokoje vystěhovat na ulici a večer, když skončili, zase vše nastěhovat zpět. Bylo jasné, že je třeba se začít poohlížet po novém místě, kam výrobu přestěhovat. Vhodný dům Carlos velice brzy našel v Tampě a prodejem starého domu městu, které ho vykoupilo pro stavbu dálnice, zajistil i způsob, jak nový dům financovat. Společnost Arturo Fuente začala v novém domě stejně skromně jako v tom starém. Carlos byl v práci od rána do noci a vše, co bylo možné, dělal sám – od skladníka po účetního. Přespával na balících s tabákem přímo ve fabrice. Stávalo se, že se nedostal domů i tři týdny. Jednoho dne někdo zazvonil u hlavních dveří. Carlos otevřel a tam stála Anna s kufry v jedné ruce a malým Carlitem v druhé. „Pokud ty nemůžeš přijít za námi, budeme my tady bydlet s tebou,“ řekla. 

V roce 1963 odchází Arturo Fuente ve věku 75 let do důchodu. Přesto se nikdy nevzdal svého snu. Každý den stále chodil za Carlosem, aby mu poradil a případě pomohl. Byl velice pracovitým mužem, který miloval doutníky a nikdy nevěřil, že by se jeho jméno mohlo stát legendou. Sedmdesátá léta byla velice těžkým obdobím pro doutníkový průmysl nejen v regionu Tampy, ale v celých Spojených státech. Byla ohromná inflace, bankovní úroky astronomicky rostly, náklady na výrobu stoupaly a celý trh upadal. Co však bylo nejhorší, ti nejlepší rolleři pomalu umírali a nová generace, která by je nahradila, se do tabákového průmyslu moc nehnala. Dne 11. února 1973 ve věku osmdesáti pěti let patriarcha rodiny Fuentových, Arturo Fuente, umírá. 

Nový patriarcha rodiny Carlos Fuente stál před velkými rozhodnutími. Byla to velmi těžká doba pro celý rodinný obchod a rodinu jako takovou. Obchod skomíral, náklady rostly, a tak Carlos spolu se synem Carlitem začali hledat, kam by svou výrobu přesunuli, aby mohli zachovat výrobu ručně balených doutníků. Několik let vyráběli své doutníky v Portoriku, poté v Mexiku, ale stále nebyli zcela spokojeni s kvalitou. Otevřeli dokonce malou továrnu v Dominikánské republice. Kvůli obrovské byrokracii však Dominikánskou republiku opouští a v roce 1974 se s výrobou usídlují v Nikaragui. Kupují zde malou továrnu, která vyrábí kvalitní a chuťově výborné doutníky, s nimiž je Carlos konečně spokojen. Obchodní značka Arturo Fuente začíná opět růst, začíná se opět dařit. Další noční můra však na sebe nenechala dlouho čekat. 

Přichází rok 1978 a sandinistické guerillové oddíly se snaží svrhnout vládu Nikaragui. Dostávají se do blízkosti prezidentského paláce a celá země se stává velice nestabilní. Stále častější je střelba na ulicích, přímé boje ve velkých městech nejsou výjimkou. Carlos byl právě v Nikaragui, když se situace vyhrotila a stala se nebezpečnou. Narychlo opouští zemi jen s pár kusy oblečení. Vše ostatní tam zanechává. Následující den mu doma zazvoní telefon a dostává zprávy ze své fabriky z Nikaragui. Celá fabrika vyhořela, nezůstalo vůbec nic, vše bylo ztraceno. Carlos se do Nikaragui již nikdy nevrátí. Rodina je opět bez výroby a jen se zbytky doutníků na skladě ve Spojených státech. Carlos se však rychle vzpamatoval a s obchodním partnerem začíná opět vyrábět doutníky, tentokrát v Hondurasu. Přichází však další tragédie – všechny naděje zmizely, když jejich nová továrna vyhořela do základů, i když tentokrát ne kvůli bojům nebo revoluci. „Kam teď půjdeme?“ ptal se Carlos. Střední Amerika byla v podstatě celá v revoluci. Bylo to znamení, zkouška, nebo jen neměli štěstí? Carlos stál opět před rozhodnutím, které mu mělo změnit život. 

Rozhodl se odejít z obchodu s tabákem a doutníky. Neměl již síly na nový začátek, nechtěl vzdorovat dalším neštěstím nebo neúspěchům. Podle jeho slov vyzkoušel již vše, co mohl, a nevyšlo to. Téměř zbankrotovali. Mladý Carlito však zlomil jeho rozhodnutí. „Tati, doutníky jsou celý můj život, nikdy to nevzdáme. Začneme znovu. Jako rodina, bez partnerů, bez společníků, prostě jen rodina.“ Opouští tak svůj domov, Tampu, a v roce 1980 se stěhují do Dominikánské republiky. Prodávají vše, co jde, a Carlos si bere hypotéku na svůj dům v Tampě. Nachází malou textilní továrnu, která je před bankrotem, a nabízí majiteli její odkup. Přibírá Carlita jako jediného společníka jejich firmy, který mu pomůže s financováním díky svým celoživotním úsporám. Veškeré papírování trvá osm měsíců a 4. září 1980 ve městě Santiago otvírají první Arturo Fuente Cigar Factory v Dominikánské republice. K rodinnému podniku se připojuje také Carlosova dcera, Carlitova sestra Cynthia Fuente-Suarezová. Obliba značky Fuente v osmdesátých letech rychle rostla a doutníky Arturo Fuente se brzy staly jedněmi z nejžádanějších. 

Carlito se stále více a více zdokonaluje také v pěstitelství tabáku a přichází stále s novými a novými nápady. V roce 1988 jeden velký evropský distributor při rozhovoru s Carlitem říká: „Carlito, vaše vášeň pro výrobu doutníků, kvalita, skladba doutníků, vaše techniky balení a fermentace jsou nejlepší, jaké jsem kdy viděl. Ale nikdy nebudete největší, nikdy nebudete nejlepší na světě. Vy totiž nepřicházíte s novými zajímavými druhy doutníků.“ Tento rozhovor vrtal Carlitovi dlouho v mysli a věděl, že jediná možnost dalšího růstu je přijít s něčím novým, revolučním. V roce 1989 přesvědčí svého otce k něčemu, co nikdy nikdo nezkusil. Vypěstovat přímo v Dominikánské republice tak kvalitní tabák, aby se dal použít jako krycí listy. Až doposud panovalo přesvědčení, že není možné vzhledem k podnebí a půdě vypěstovat v Dominikánské republice tak kvalitní tabák, aby mohl sloužit jako krycí list. Jediná taková půda, požehnaná půda, je na Kubě. Právě slovo „nejde“ utvrdilo Carlita v jeho snaze toto dogma změnit. „Pěstování tabáku není o půdě, ale o lidech, kteří ho pěstují,“ odpověděl Carlito. Měl sen vytvořit něco odlišného, ojedinělého, co nikdy předtím nebylo k dispozici. Vytvořit čisté dominikánské puro té nejvyšší kvality. V legraci tento projekt označil Projekt X z planety 9. 

Výsledný doutník však byl cokoli, jen ne vtipem. První tabák určený na krycí listy vypěstovali v roce 1992 na farmě zvané Chateau de la Fuente nedaleko Santiaga. Po třech letech fermentace a staření byl v roce 1995 uveden na trh první čistě dominikánský doutník. Jmenoval se Fuente Fuente Opus X. Okamžitě se stal senzací pro svou kvalitu a chuťové a aromatické vlastnosti. V tu dobu také začíná vycházet první magazín specializující se čistě na prémiové ručně balené doutníky, Cigar Afficionado. Začíná doutníkový boom. Fuente Fuente Opus X dosáhl nejvyššího hodnocení v testech tohoto časopisu a spustil tak obrovský zájem o tento ojedinělý doutník. Takto vysoké hodnocení bylo až do té doby pro dominikánské doutníky naprosto ojedinělé. Poptávka značně převyšovala výrobní kapacitu, ale Carlito v zájmu zachování kvality odmítl vyrábět těchto doutníků více. Opus X je dodnes řazen mezi nejlepší doutníky, jaké kdy byly vyrobeny, a stal se nejžádanějším doutníkem na trhu. 

V roce 1996 je společnost Arturo Fuente zažalována kalifornským výrobcem vín za zneužití ochranné známky Opus. Začíná tvrdý a neutuchající právní boj, ve kterém je rodina Fuentových ochotna obětovat za svou pravdu, za svou rodinu a její integritu naprosto vše. Soudní spor nakonec vyhrává. Další neštěstí však přichází velice záhy. V roce 1998 se prožene celým Karibikem hurikán George. Největší silou udeří právě na Dominikánskou republiku s větry přesahujícími dvě stě třicet kilometrů za hodinu. Škody na Chateau de la Fuente jsou naprosto zdrcující. Vítr strhl sedmnáct z devatenácti stodol na sušení tabáku a porazil a vyvrátil téměř všechny stromy na farmě. Ani to však rodinu nezlomilo. Carlito s otcem se rozhodli farmu postavit znovu a ještě lepší a krásnější, než byla před hurikánem. Chateau de la Fuente dnes patří k nejkrásnějším doutníkovým farmám na světě. 

Dne 5. srpna 2016 ve věku 81 let umírá na rakovinu žaludku Carlos Fuente Sr. Za posledních deset dekád si musela rodina Fuentových projít všemi možnými překážkami. Mnoho rodin by všechny ty zkázy již položily a vzdaly by se svého snu, ale to není případ rodiny Fuentových. Sen chudého kubánského imigranta se stal skutečností. Po více jak století se rodina Fuente stala pojmem, synonymem úspěchu. 

„Reprezentujeme naše jméno, naši rodinu FUENTE.“ Carlos Fuente Jr.