Celofán

Je krásný teplý večer. Cvrčci jsou slyšet všude kolem. Prostě večer ideální k vychutnání si něčeho dobrého. Na stole stojí oblíbená lahev mezcalu a můj nejoblíbenější doutník Perdomo 20th Anniversary Epicure Sun Grown, stále zabalený v lesklém průhledném obalu zvaném celofán. Je to vždy takový malý svátek vybalovat doutník z této „ochrany“, přivonět si k patě doutníku a krycímu listu a poté ho pomalu zapálit. Když ještě zabalený doutník držím ruce, vzpomenu si na neutuchající debaty v našem doutníkovém klubu ale i třeba na mnohých internetových fórech na téma doutník a celofán.

Existují různé opodstatněné důvody, proč máte svůj doutník ponechat v celofánu, ale na druhou stranu existují i dobré důvody, proč jej z celofánu vyndat. Proč jsou vůbec doutníky v celofánu zabaleny? Vysvětleme si nejdříve, o čem se tu vůbec bavíme. Zeptejte se předních světových výrobců, kteří balí své doutníky do celofánu, proč tak činí a dostanete jednotnou odpověď. Právě celofán chrání doutník před poškozením krycího listu. Zabraňuje jeho poškození při manipulaci ale také při jejich skladování. A mnoho a mnoho dalších výhod bychom u celofánu našli. Ale co to je vlastně ten celofán? Je to přírodní produkt stejně jako doutníky, nebo je to umělá chemická sloučenina? Jak vůbec vznikl?

Základem všeho je prosté konstatování, že celofán není plast. A to i přes to, že je často za plast považován. Ale vrat’me se na samý počátek historie celofánu. Vraťme se zpět v čase k jednomu mladému švýcarskému chemikovi a textilnímu inženýrovi, který se jmenoval Jacques Brandenberger. Žil v letech 1872 až 1954. Tento mladý chemik byl toho času nejmladším promovaným chemikem ve Švýcarsku. Promoval již ve svých 22 letech, což se do té doby nikomu nepodařilo. Jak se to vlastně vše seběhlo? Pojednává o tom jedna zajímavá historka, kterou sám Jacques Brandenberger uváděl při četných setkáních a debatách. Stala se roku 1900 při jeho návštěvě oblíbené restaurace. Vyprávěl, jak spokojeně sedí u svého stolu a nerušeně si pochutnává na svém oblíbeném pokrmu. Najednou ho vytrhne z opojení výkřik od vedlejšího stolu. Host neopatrným pohybem rozlil na čistý ubrus sklenici červeného vína. A když sledoval shon kolem stojícího personálu situaci napravit, Brandenbergera napadlo, proč by vlastně nešla vytvořit ohebná látka, ze které by šla tekutina odstranit pouhým setřením hadříku. Látka, která by nezanechala na svém povrchu žádné stopy rozlité tekutiny. Látka odolná vůči vodě, která by prostě jen stekla po jejím povrchu dolů. V tu chvíli ještě však netušil, jak dlouhý „boj“ to bude tuto látku vytvořit. Své bádání po mnoho let neopouští a snaží se vytvořit tenkou ohebnou folii, která by byla svou strukturou příjemná ale vodě odolná. A konečně roku 1908 slaví první úspěchy. Veřejně představuje stroj, který vyrábí látku zvanou celofán.

Co je celofán?

Co to tedy doopravdy objevil Jacques Brandemberger? Základním prvkem celofánu je celulóza. Celulóza tvoří podstatnou součást stěn rostlinných buněk a hlavní součást podpůrných částí rostlin. Celulóza patří mezi nerozpustné stavební polysacharidy, jejichž úkolem je hlavně vyztužovat a zpevňovat různé živočišné nebo rostlinné tkáně. Základní stavební jednotkou celulózy je cellobiosa. Celulóza má mikrokrystalickou strukturu. A její molekula má fibrilární tvar neboli vláknitou strukturu (tvar vlákna), což ji dává právě tu vlastnost, že je ve vodě nerozpustitelná.

Ale zpět k celofánu. Celofán je tenká průhledná fólie vyráběná z chemicky regenerované celulózy. Je zdravotně nezávadný a biologicky odbouratelný. Vyrábí se působením hydroxidu sodného na celulózu, která může pocházet ze dřeva nebo třeba i bavlny či konopí. Pokud vás bližší popis výroby nezajímá, přeskočte k dalšímu odstavci. Následně na celulózu působí sirouhlík a tím vzniká viskóza. Protlačováním do lázně kyseliny sýrové a síranu sodného se viskóza opět mění v celulózu. Fólie se několikrát propere a přidá se do ní glycerin, který snižuje křehkost celofánu. Velice podobný postup je také například při výrobě oblíbeného umělého hedvábí. Chemicky hovoříme o celulóze jako o polymeru (látky složené z makromolekul) celulózy. Celofán obsahuje pouze uhlík, kyslík a vodík. Přestože se při výrobě používají zmíněné nebezpečné chemické látky, sám o sobě je celofán však zdravotně zcela nezávadný a za působení půdních mikroorganizmů biologicky plně odbouratelný. Při kompostování se celulózové folie (celofán) rozkládají v průměru od 28 do 60 dní. V jezerní vodě trvá doba rozkladu kolem 10 dní. V 60. letech 20. století se začíná objevovat levnější náhražka celofánu, umělý polypropylen. Ten je však vyráběn z ropy. Polypropylem si získal svou popularitu hlavně díky nízkým výrobním nákladům, dostupnému množství a vynikajícím ochranným vlastnostem. Od té doby celofánové folie dělíme na pravé celofánové a tzv. orientované polypropylenové folie (vyráběné z ropy).

Název celofán vznikl z kombinace slov celulóza a diafan – což znamená transparentní celulóza. Právě transparentnost neboli průhlednost je jednou z hlavních vlastnostností tohoto materiálu. Po svém objevení byla však tato látka používána hlavně k uchovávání potravin a až následně se její využití objevilo i v tabákovém průmyslu.

Proč právě celofán/celulóza?

A proč se tedy doutníky do celofánu balí? Poprvé byl celofán použit k zabalení prémiových doutníků v Tampě na Floridě v roce 1927. V roce 1934 se také poprvé použije celofán na Kubě, kde se používal až do roku 1990. Do celofánu byla balena většina kubánských doutníků. Jinak téměř všechny prémiové doutníky z tzv. doutníky z Nového světa (tj. amerického kontinentu kromě Kuby) jsou dodnes baleny do celofánu. Pochopitleně naleznete výjimky jako jsou například doutníky od Cristian L. Eiroi (CLE), které jsou jen částečně zabaleny v tenké papírové folii. Celofán trošku upadl v nemilost kvůli relativně vysokým výrobním nákladům. Avšak jeho vlastnosti jsou stále upřednostňovány hlavně v tabákovém průmyslu. Celofán je velmi účinný při ochraně povrchů před mastnotou, oleji, vodou a bakteriemi. Je propustný vodním párám. Jedním z hlavních kladů celofánu je jeho hygienická ochrana produktu zabaleného uvnitř. Například u doutníků si nechceme vkládat do úst doutník, který předtím prošel rukama jiného kupujícího, jenž ho prsty prohmatal od hlavy k patě. I to je jeden z hlavních kladů celofánového obalu doutníku. Hygiena.

Další vysoce ceněnou vlastností celofánu je jeho fyzická ochrana doutníku. Ochrana krycího listu doutníku i doutníku. Pravdou je, že když se podíváte u svého oblíbeného obchodníka s doutníky, málo kdy uvidíte poškozený krycí list, pokud je doutník zabalen v celofánu. Při přepravě doutníků bez ochraných pouzder nebo tub, nebo i při jejich nákupu v doutníkových obchodech, celofánové balení minimalizuje poškození krycích listů a drží doutníky v hygienické čistotě. Dříve než byl vynalezen celofán, byly doutníky baleny v hliníkových foliích, ale jejich velkou nevýhodou byla jejich neprůhlednost, tudíž si doutník kupující nebyl schopen prohlédnout při jejich nákupu. Tyto hliníkové folie se používali hlavně ve Spojených státech a na Kubě.

V dnešní době je celofánový obal navíc velice praktický i v doutníkových obchodech. Právě celofán umožňuje každý doutník opatřit například krátkým popisem, čárovými kódy a štítky pro lepší inventarizaci. Mnoho z velkých výrobců prémiových ručně balených doutníků si celofán vyrábí samo. Například můžeme uvéct společnosti Padron nebo Perdomo. Pro každý tvar (vitolu) doutníku je vyráběn celfánový obal v potřebné velikost a doutníky jsou do nich ručně vkládány. V dnešní době se objevují i strojově vyráběné doutníky opatřeny celofánovým obalem. Ale to je spíše ojedinělé.

Jednou z velice důležitých výhod celofánového obalu je možnost pokochat se krásou doutníku, aniž byste ho jakkoli hygienicky kontaminovali. Krása krycího listu, jeho textura, barva a vůně.

Právě díky těmto jedinečným vlastnostem celofánu je téměř nemožné, nebo lépe nemyslitelné, používat k balení a ochraně prémiových doutníků jiný materiál než právě celofán. Výrobci doutníků si mohou být jisti, že jejich doutníky se dostanou spotřebitelům v kvalitě a čerstvosti v jaké chtěli spotřebitelům své doutníky dodat. Celofán má mnoho kladných vlastností, a to není na tento „obyčejný plastový“ obal vůbec špatné.

Skladovat v humidoru s nebo bez?

Jak bylo již zmíněno výše, celofán netvoří hermetický obal doutníku, tudíž můžete přes celofán dokonce cítit vůně doutníku. To znamená následující, pokud může vlhkost unikat celofánem z doutníku, tak může stejně tak i vnikat k doutníku. Tudíž rozbalení doutníku kvůli vlhkosti není ten pravý argument.

Ve své neošetřené formě je tento celuózový film vodotěsný, ale je polopropustný, což umožňuje průchod materiálem vodním párám. Tím je vytvářeno kolem každého doutníky jakési jeho mikroklima umožňující tabáku „dýchat“. A právě tuto výhodu nedokáží nabídnout žádné materiály vyrobené na bázi ropy. Právě doutníky zabalené v celofánu (celulóze) stárnou pomaleji než doutníky nerozbalené. Tato výhoda se projevuje hlavně u starých doutníků.  Hovoříme zde o stáří doutníků patnáct až dvacet let. U těchto doutníků balených v celofánu bývá jejich chuť lepší a vyváženější než u doutníků bez celofánu. Je ale vždy na rozhodnutí každého kuřáka, zda si bude uchovávat své doutníky stále v celofánu, nebo je před umístěním do svého humidoru z této „ochrany“ vyjme. Tím, že celofán vytvoří určité mikroklima každému doutníku, nedochází tak rychle k jeho dehydrataci. Nepřejímají ani aroma ostatních rozbalených doutníků, jejich tabáku, v humidoru. Doutníky v celofánu pomaleji vysychají což je hlavní výhodou například při cestování, kdy máte své tabákové dobrůtky mimo humidor. Celofánový obal také zabraňuje ztrátě aroma doutníku. Takže na tom opravdu asi něco bude. Co myslíte? Pravdou však je, že když zabalený doutník v celofánu dáte do suchého prostředí, tak vám vyschne stejně jako nezabalený doutník. Sice mu to bude poněkud déle trvat ale výsledek bude totožný.

Obecně platí u skladování doutníků, že pokud plánujete svůj doutník nechat v humidoru několik měsíců nebo déle, doporučuje se doutník z celofánu vybalit. Právě jeho vyjmutím podporujete v humidoru proces jeho stárnutí a doutníky budou absorbovat a “vyměňovat” si vzácné oleje a aroma z prostředí vašeho humidoru. Jakmile bude doutník bez celofánu v humidoru velice dlouho, mohou se na něm začít objevovat bíle tečky, zvané Plume nebo Bloom (květ). Nejedná se o plíseň, jak se spousta kuřáků mylně domnívá, ale o jemný prášek, který je výsledkem přirozeně se vyskytujících olejů a cukrů v tabákových listech. Ty se dostanou na povrch listu a zkrystalizují. Tento jemný bílý prášek lze jemně setřít z doutníků a nezanechá na krycím listu sebemenší známky, že tam byl. Tento proces „květu“ je znakem opravdu kvalitních a dlouho vyzrálých tabáků, ale nemusí se objevit vždy a jeho neobjevení na doutníku rozhodně není znakem nižší kvality tabáku. Právě celofán může buď zabránit vzniku těchto krystalků, nebo může proces značně zpomalit. Popřípadě si tohoto jevu přes celofán na doutníku vůbec nemusíte všimnout. Pozor však, nezaměnovat s plísní, která není nikdy čistě bílá jako „květ“, ale je vždy v odstínu do zelena, modra, béžova a po setření zůstanou na krycím listě drobné mapky v místech, kde jste ji setřeli. Bohužel tato plíseň není znakem staření doutníku, ale špatné teploty a vlhkosti prostředí, ve kterém se doutník nachází. Rozhodně se nedoporučuje doutník napadený plísní kouřit, a to ani pokud se domníváte, že se Vám podařilo plíseň z doutníku odstranit. Přeci jen póry plísní mohou být v těle doutníku a nejsou lidskému organismu zrovna prospěšné. Ze stejného důvodu se doporučuje vyjmout doutníky balené v hliníkových, skleněných nebo dřevěných tubách. Pokud však chcete, aby si doutník uchoval svou jedinečnou chuť, nebo jej budete skladovat kratší dobu, popřípadě s nimi cestovat, doporučuje se ponechání doutníku v celofánu. Když jsme se otřeli o otázku staření doutníků, většina dnešních předních výrobců prémiových doutníků dodává doutníky na trh ve stavu „ready to smoke“. To znamená doutníky se ke kuřákům dostávají v té ideální kondici, jakou výrobce zamýšlel. Jsou ubaleny z dostatečně vyfermentovaného, vystařeného tabáku a jsou po ubalení nechány ještě několik měsíců ve velkých humidorech přímo u výrobce k takzvanému dostaření. Teprve poté jsou baleny do celofánu a krabic a putují ke svým spotřebitelům. Mají přesně chutě a aroma, jaké vám chtěl master blender nabídnout a není je třeba dále stařit.

Jak poznáte pravý celofán?
Při olíznutí může mít nasládlou chuť.
Po navlhčení nebo namočení z jedné strany se zkroutí.
Namočený ve vodě změkne.
Po zakroucení se neroztáčí.
Pokud ho zapálíte, tak bude hořet, nikoli se škvařit jako jeho náhražky.
Taktéž z hořícího celofánu ucítíte vůni dřeva, cedru.