JRE Tabacco Co.

Corojo – základ rodinného štěstí

V září roku 2021 obdržel Julio Rafael Eiroa od doutníkového magazínu Cigar Journal cenu za celoživotní dílo. Julio byl totiž jedním z prvních kubánských emigrantů, kteří si uvědomili, že zrovna Honduras je díky své půdě a podnebí ideálním místem pro pěstování tabáku. Julio se narodil v roce 1938 ve Viveru v San Juan y Martínez na Kubě. Přímo v jejím tabákovém srdci, v oblasti Pinal del Rio. Juliova rodina vlastnila farmu na pěstování tabáku poblíž farem dalších slavných kubánských pěstitelů, jakými byly rodiny Plasencia, Torano, Oliva nebo třeba Daniel Rodriguez. A byl to právě jejich „soused“ Daniel Rodriguez, kdo společně se svým otcem na farmě El Corojo vyvinul tak oblíbené semeno Corojo, které bude rodinu Eiroa provázet po celý zbytek jejich doutníkového života. Právě tato semena rostliny Corojo proslavila Kubu. Corojo bylo poprvé vyšlechtěno v 30. letech 20. století. Daniel se svým otcem vytvořili geneticky odlišnou tabákovou rostlinu. Vyznačovala se odlišnou barvou, strukturou i velikostí. Tento tabák byl používán jen do těch nejlepších kubánských doutníků. Dodnes se pěstují tyto tabáky ve Střední Americe a Karibiku, ale nikoli již na samotné Kubě, odkud rostlina pochází.

V roce 1951 umřel Juliův otec Generoso. Juliovi bylo dvanáct let. To mu však nebránilo v tom, aby se svým starším bratrem Generosem juniorem přebral farmu svého otce, kde dále pokračovali v práci, kterou jejich otec započal na farmě La Victoria. Dařilo se jim, pěstovali tabák výhradně pro, v té době, velice uznávanou továrnu Perecto Garcia v Tampě. Julio ovšem o sobě sám přiznává, že v mládí byl tak trochu rebel. Navštěvoval střední školu, která byla vedena jezuitským řádem v Havaně, přičemž po krátké době mu bylo školou navrženo, zda by ji nechtěl dobrovolně opustit. Dalším pokusem rodiny zkrotit mladého bouřlivého Julia byl nástup do vojenské školy Admirál Farragate v St. Petersburgu na Floridě.

 

Král bez koruny

Právě na Floridě si Julio vytvořil velice blízký vztah s rodinou Oliva a dalšími věhlasnými jmény tabákového průmyslu. Po absolvování vojenské školy se Julio vrací na Kubu a začíná studovat vysokou školu na Havanské univerzitě. Píše se rok 1957 a on si byl názorově až příliš blízký s ostatními revolucionáři, díky čemuž se dostával do hledáčku místních úřadů. Bylo to až varování od rodinného přítele, co jej zachránilo. Jeho jméno totiž bylo na seznamu lidí určených k zatčení Batistovým režimem. Uchýlil se tedy na nikaragujské velvyslanectví v Havaně a podařilo se mu utéct ze země. Vrátil se zpět do Spojených států, a to konkrétně do Tampy, kde si našel práci v továrně Perfecto Garcia. Ostatně, zrovna tato společnost již od roku 1941 nakupovala kubánský tabák od Juliova otce. Ve Spojených státech tak Julio zůstává až do roku 1959. Jakmile Fidel Castro vyhrál revoluci na Kubě a dostal se k moci, Julio se vrací zpět domů na Kubu plný ideálů o „nové“ Kubě. Bohužel velice brzy zjišťuje, jaký je Castrův režim ve skutečnosti. Doufal, jako mnoho ostatních, že Castro zavede na Kubě lepší demokracii a zvýší životní úroveň kubánského obyvatelstva, ale rychle si uvědomuje, že se zmýlil. Jak Julio říká: „Na Kubě jsme neměli monarchii, ale Castro se choval jako král.“ Viděl na vlastní oči, jak Castro na Kubě zabíjí demokracii v „přímém přenosu“. V roce 1960 celá Juliova rodina opouští Kubu nadobro a usazuje se v Tampě na Floridě. V začátcích, které nebyly vůbec jednoduché, jim vypomáhá rodina Oliva. Martin Oliva zajišťuje svému kamarádovi Juliovi a jeho bratrům okamžitě práci v tabákovém průmyslu. Julio a jeho bratr Generoso pracují v továrně Perfecto Garcia. Julio dělá v továrně vše, co je potřebné. A dodnes přiznává, že to byla nejlepší „škola“. Právě tato práce mu umožnila poznat zblízka každý aspekt výroby doutníku. V roce 1961 Julio narukoval do armády, kdy se mimo jiné zúčastnil také neúspěšné operace vylodění v Zátoce sviní, akce kubánských exulantů, kteří za podpory CIA napadli jižní Kubu a jejímž cílem bylo svržení Fidela Castra. Bohužel invazní jednotky byly poraženy během několika dní. Julio však nebyl zajat, a proto je zanedlouho odvelen do Jižní Koreje, kde setrval až do roku 1963. Po návratu z vojenské služby byl okamžitě přijat do Oliva Tobacco Co.

Opomíjený potenciál

V roce 1963 vstupuje také v platnost embargo Spojených států na dovoz kubánského tabáku. Všichni výrobci doutníků v Americe se začínají poohlížet po náhradě za kubánský tabák. V ten samý čas se náhodou do továrny Oliva dostává vzorek tabáku pocházejícího ze semen Piloto Cubano, který byl vypěstován v Hondurasu u města Argelia. Společnost Oliva skupuje celou sklizeň tohoto tabáku a Julio byl vyslán společně s Gerencio Curou (kubánský pěstitel tabáku) do Hondurasu, aby tabák prohlédli, zkontrolovali a roztřídili. Jejich úkolem bylo rovněž dokončit jeho zpracování a uskladnění.

Když poprvé přijíždí do Hondurasu, nebylo tam nic jiného než džungle. Půda však byla velice dobrá, kvalitní. Bylo zapotřebí zúrodnit více polí k pěstování tabáku. Ručně káceli stromy a připravovali pole k pěstování. Pokáceli zároveň i mnoho cedrů. V současnosti by tyto stromy měly hodnotu několika miliónů dolarů, v té době ovšem o toto dřevo nebyl téměř žádný zájem. Tabákové zemědělství v Hondurasu bylo tehdy v plenkách a nikdo se mu nechtěl příliš věnovat. Přestože mnozí viděli v této oblasti obrovský potenciál. Angel Oliva prohlásil o tabáku z Hondurasu, že je stejně dobrý, ne-li lepší než ten kubánský. V tomto směru je dobré si uvědomit, že Oliva byl považován za autoritu v oblasti kubánského tabáku s tím, že jeho společnost dodávala kubánský tabák doutníkovým společnostem od roku 1934.

O rok později se Julio vydává opět na cestu do Hondurasu, ale tentokrát již jako nezávislý pěstitel tabáku. Pomalu začal vykupovat půdu od honduraské vlády, čímž položil základy k pozdějšímu úspěchu. První sklizně tabáku nicméně byly katastrofou. Hledal příčiny a nakonec zjistil, že jeho prvotní neúspěch není kvůli půdě, která je v Hondurasu, ale že problém je v procesu sušení tabákových listů. Nejdříve zkoušel sušit listy stejným způsobem, jak je běžnou praxí na Kubě, sušení venku pod plachtovým překrytím, které chrání tabák proti přímému slunci. Bohužel ale v Hondurasu je více větrno než na Kubě, což si na počátku neuvědomil a tím se listy vysušovaly více, než bylo třeba. Druhým pokusem byla stavba typické kubánské stodoly, v níž se běžně tabák suší. A právě tato stodola stojí na JRE farmě dodnes. Další sklizně následně slavily úspěch, což Olivu vedlo k prohlášení dané stodoly za stejně dobrou, ne-li lepší než kubánskou.

Obchodník a inovátor

Julio tvrdě pracoval a zpočátku se specializoval hlavně na pěstování tabáku Candela. Candela jsou tabákové listy zelené barvy nebo zeleného odstínu. Takto zbarvený tabák získáte sušením za vyšších teplot, kdy je zafixován chlorofyl v listech, a tím zůstávají zelené. Zanedlouho se Julio stává největším producentem tabáku Candela na světě. Získal si pověst nejen fantastického pěstitele tabáku, ale také inovátora. Jedna z jeho inovací je hojně využívána v tabákovém průmyslu dodnes, a to mnoha výrobci tabáku. Navrhl tzv. tabákové kolo. Před vynálezem tohoto kola, sušili dělníci tabák ručně tím způsobem, že drželi svazek listů a mávali jím. Tabákové kolo je velké mechanické kolo, do kterého pracovníci vkládají tabák. Kolo se pomalu otáčí a dochází k sušení tabákových listů rovnoměrněji, efektivněji, rychleji, ale hlavně bezpečněji, protože nedochází k poškození tabákových listů přílišnou manipulací.

Na počátku si Julio v Hondurasu pronajímal půdu od různých majitelů pozemků, což nebylo příliš jednoduché díky nedůvěřivosti místních obyvatel k cizincům. Zkusil tedy oslovit jednu starší ženu, majitelku mnoha pozemků, zda by mu povolila zkušební setbu na jedné části z jejích pozemků. Její synovec byl Juliovým přítelem. Stálo to hodně času a přemlouvání, ale nakonec ji přesvědčil. Dovolila mu na čtvrt akru (asi tisíci metrech čtverečních) svého pozemku vysadit tabák. I když nazývat tento pozemek půdou k pěstování bylo poněkud přehnané, jak vyprávěl Julio. Byla to část husté džungle plná opic, pum a leopardů. Jediná vhodná půda v Jamastránském údolí, která by se dala v té době považovat za vhodnou k pěstování tabáku, byl pozemek u městečka Argelia. Tehdy se mu podařilo zasadit a sklidit asi čtyři tisíce rostlin. Jakmile byl se sklizní hotový, odjel do Tampy se vzorky tabáku v příruční tašce. Přijížděl do Tampy se snem, že se mu podaří získat jako zákazníka společnost Perfecto Garcia. Stejnou společnost, ve které pracoval, když přišel s rodinou do Ameriky. Nabídl proto Manuelu Garciovi partnerský podíl ve svém novém podniku. Podali si ruce na vzájemnou spolupráci, Garcia slíbil, že koupí veškerý tabák, který Julio dokáže vypěstovat, ale o partnerský podíl v danou chvíli neprojevil zájem. Juliovi tento úspěch však nestačil, neodolal pokušení a navštívil také společnost Corral Wodiska, největšího producenta prémiových doutníků té doby v Tampě. Jejich nejprodávanější značkou doutníků byla značka Bering. Netrvalo to dlouho a Julio je přesvědčil o kvalitě svého tabáku. Po třiceti minutách byla dohoda uzavřena. Během tří let se stal Julio producentem prakticky veškerého tabáku (jak náplně, vázacího listu, tak krycího listu), který společnost Corral Wodiska používala. Přestože obchodní vztah po nějaké době ztroskotal, tato zkušenost nade vší pochybnosti prokázala, že je Julio mužem, který se vyzná v práci s tabákem. Žil svůj sen a dokazoval, že je v tom opravdu dobrý. Začal tedy metodicky získávat další pozemky v okolí. To vedlo k tomu, že se stal velice úspěšným, a nakonec získal i velmi cenné sedmi set akrové farmy ve městě Argelie a byl největším producentem Candela tabáku na světě.

Překážkám navzdory

V roce 1977 obhospodařoval Julio již více jak 1.200 akrů (cca 487 hektarů) plantáží s výnosem kolem 816 tun tabáku ročně. Stal se mocným a bohatým podnikatelem s hlubokými kontakty v armádě, vládě i finančnictví. Pomáhal zprostředkovávat prodeje a nákupy tryskáčů, radil americkým vojenským úředníkům v Hondurasu a pořádal honosné večírky, na které se slétali hosté z celé Střední Ameriky. Jeho terasa s nádherným výhledem na údolí Jamastran byla legendární. Jeho druhou největší láskou bylo kromě tabáku také létání. Všude kam musel jet, prostě letěl. Ale aniž by to tušil, velice brzo padne na dno. Julio létal se svou Cessnou jak mezi jednotlivými plantážemi, tak na různé obchodní cesty. A právě během jedné cesty mu vstoupil do cesty osud, který mu měl poněkud zkomplikovat budoucnost. Při jedné cestě mu u jeho Cessny zhasl motor. Musel se tudíž pokusit nouzově přistát. Měl štěstí a vyvázl z havárie živý. Bohužel však ne zdravý, z havárie si odnesl zlomeninu páteře. Od té doby trpí neustálými bolestmi a je upoután většinu dne na invalidní vozík. Po havárii téměř rok nepracoval. Před nehodou veškerou svou energii soustředil na produkci vynikajícího tabáku, aby uspokojil požadavky nejdůležitějších továren v doutníkovém průmyslu, jeho největších zákazníků. Ale nic z toho ho neodradilo a navzdory zranění Julio pokračoval v pěstování tabáku a stále pěstování zdokonaloval.

V roce 1980 koupil společnost Perfecro Garcia, kde pracoval jako mladý utečenec z Kuby. Náhle se ovšem neorientuje jen na pěstování tabáku, ale již i na samotnou výrobu doutníků. Firmu však vlastní pouhé dva roky. Poté ji prodává společnosti U.S. Tobacco Co. Julio dokázal překonat své zdravotní potíže po letecké nehodě a zároveň si dokázal, že krom pěstování velice kvalitního tabáku, dokáže i vyrábět prémiové doutníky. Tyto nabyté zkušenosti pak velice brzy zúročí v blízké budoucnosti. Po jednom nevydařeném obchodě mu zůsalo na skladě asi 180 tun velice kvalitního tabáku a spousty zaměstnanců, kteří na něj spoléhali. Rozhodl se tedy vrátit k výrobě prémiových doutníků a se svými třemi společníky založil společnost Agroindustrias Laepe. Začali výrobou privátních značek doutníků pro americké velkoobchodníky. Nedlouho poté získali značky Baccarat a La Fontana. V roce 1990 posléze umírá Simon Camacho, jehož rodina Juliovi nabízí odkup značky Camacho. Od roku 1995 je proto značka Camacho vlastněna rodinou Eiroa a přesouvá výrobu z Nikaragui do Hondurasu.

Camacho

V roce 1998, po ukončení svých vysokoškolských studií, přichází za otcem do firmy i šestadvacetiletý nejmladší syn Christian Eiroa. První rok nasává všechny znalosti o tabácích od svého otce, zaměřuje se na rostlinou výrobu, sušení, staření a prokazuje, že má vrozený talent pro práci v doutníkovém průmyslu. Stává se prezidentem společnosti Caribe Imported Cigars, která se zabývá distribucí doutníků ve Spojených státech. V roce 2000 uvádí Julio se svým synem na trh Camacho Corojo. Značka Camacho se stává velice významnou značkou doutníků na americkém trhu, přičemž doutníky Camacho se vyznačují hlavně svou silou a komplexností.

V roce 2008 je společnost Camacho prodána nadnárodní skupině Oettinger Davidoff Group, a to i s továrnou Rancho Jamastran v Danlí v Hondurasu. Když se Julia ptali, z jakého důvodu značku Camacho vůbec prodává, odpovídal: „Výroba doutníků mi v tuto chvíli zabírá více jak 95 % mého času, ale já potřebuji věnovat 200 % času pěstování tabáku.“ Juliův nejmladší syn Christian zůstává u společnosti Camacho, resp. Davidoff až do roku 2011 a dohlíží na hladkou transformaci a začlenění společnosti Camacho pod skupinu Oettinger Davidoff. V témže roce od společnosti odchází a v roce 2012 zakládá svou vlastní společnost C.L.E. a značky, které již dnes mají svou pevnou pozici na doutníkové mapě: CLE, Asylum, Eiroa. Většinu tabáku přitom nadále kupuje od svého otce z Hondurasu.

 

Vzpomínka na zlatou éru

Julio ale neprodává vše společnosti Davidoff. Tabákové plantáže v Hondurasu si ponechává a velice dobře ví proč. Po prodeji Camacho odchází Julio do důchodu a stěhuje se na Bahamy. Byl však pořád v kontaktu se svými farmami a stále kontroloval produkci a kvalitu tabáku. Ale neustálé cestování z Baham do Hondurasu a zpět ho přeci jen unavovalo, a tak se v roce 2014 nadobro vrací do Hondurasu a opět se plně věnuje svému poslání. V této době již Davidoff přestává od Eiroů nakupovat tabák pro své doutníky, a proto Julio zakládá malou továrnu a začíná školit své baliče. Má v plánu výrobu takových druhů doutníků, které mu nejvíce připomínají kubánské doutníky z doby, kterou považuje za „zlatou éru Kuby“. Tedy éru mezi roky 1947 a 1961. A tak vzniká v roce 2016 značka ALADINO. Právě tato památná data 1947 a 1961 najdete na každé krabičce doutníků Aladino jako vzpomínku na „zlatou éru“. Proč zrovna název Aladino? Aladino je název již dlouhou dobu zavřeného kina v Danlí, kam Julio velice rád chodil. Jak Julio sám uvádí ke jménu Aladino: „Ze starých časů si pamatuji, jak bylo vždy důležité, aby značka měla snadno zapamatovatelné jméno, ale hlavně dobře vyslovitelné. Aladino připomíná lidem historii a je velice snadno vyslovitelná.“ Dalším velkým milníkem v rodinné historii se stává rok 2015, kdy se do rodinného podniku naplno vrací i nejstarší syn Justo. Justo vystudoval agronomii a byl sám podnikatelem, ale vždy se částečně podílel na provozu farem v Hondurasu, a hlavně jejich technologických inovacích. V roce 2016 však přebírá otěže značky Aladino a je velice úspěšný. Doutníky Aladino pravidelně získávají vysoké hodnocení od spotřebitelů na americkém trhu a v roce 2018 se podle Cigar Coop stává značkou roku.

 

Kvalita – předpoklad věhlasu

Julio Eiroa působí v tabákovém průmyslu již více jak šedesát let, ale to samo o sobě z vás legendu neudělá. Naopak jde o to, jakým způsobem Julio zviditelnil doutníkový průmysl v Hondurasu na doutníkové mapě světa. Juliův věhlas pochází především z jeho práce s tabákem. Pěstováním tabáku, vytvářením nových druhů tabákových rostlin, objevováním dosud nevyzkoušeného. Jedním ze semínek tabáku, se kterými Julio dlouho bojoval, byl Kamerun. Nakonec i v tomto uspěl a po správném zvládnutí pěstování a staření tabáku typu Kamerun byl uveden na trh doutník Aladino Cameroon. To však Julia neuspokojovalo, a tak se vydával stále po nových a nových neobjevených cestách. Pěstuje například tabák se Sumatry. Má několik semen, která mu zůstala z experimentů ze 60. let, oněch původních semen Piloto, která se pěstovala v oblasti Vuelta Abajo na Kubě. Christian o svém otci vypráví jako o opravdovém průkopníkovi, který se jen tak s něčím nespokojí. I ve svých téměř osmdesáti pěti letech vytváří desetileté plány.

Rodina Eiroa je v tabákovém průmyslu již od roku 1916 a dnes stojí za značkou Aladino Julio Eiroa a starší syn Justo. Julio je stále hlavním master blenderem a patriarchou rodiny Eiroa. K rodinnému odkazu se také přidala již další generace rodiny Eiroa, Juliova vnučka Vivian. Ta má na starosti marketing a rozvíjení mezinárodní distribuce. Aladino je vertikálně integrovaná společnost, což znamená, že veškeré procesy od pěstování tabáku po jejich distribuci si drží pevně ve svých rukou. V tuto chvíli nabídka společnosti Aladino obsahuje vysoce hodnocené doutníkové řady:

Aladino 100% Authentic Corojo

Aladino Maduro (náplň a vázací list autentické Corojo)

Aladino Coroco Reserva (náplň a vázací list autentické Corojo)

Aladino Connecticut (náplň a vázací list autentické Corojo a Habano)

Aladino Cameroon (náplň a vázací list autentické Corojo)

Aladino Habano Vintage Selection (náplň a vázací list autentické Corojo)

Aladino Classic (náplň autentické Corojo a Habano, vázací list Corojo)